Vzhledem k tomu, že jsem individualista, tak odmítám jakékoliv povyšování jedné skupiny lidí nad druhou. Nelze prohlásit, že nějaká skupina lidí je něco víc než jiné skupiny. Každý člověk je jiný - má jiné zájmy, jiné cíle, jiné schopnosti, jiný majetek,... Nelze z každého jedince udělalo pouhé číslo. Jsou jen dvě věci, ve které jsou si všichni lidé rovni. První věc je zákon a druhá věc je jejich důležitost pro společnost, protože by bez nich by společnost nemohla existovat.

Můžu pouze subjektivně říct, že mi nějaký člověk není sympatický, protože ho posuzuji podle určitého, subjektivního, měřítka. Stejně tak můžu říci, že mně osobně není sympatická určitá skupina lidí, a to právě kvůli sdílení společných aspektů chování, které mně osobně na ní vadí. Je ale naprostá hloupost, aby někdo říkal o nějaké skupině lidí, že jsou její příslušníci naprosto totožní. Nejsou, ani být nemůžou. Mohou pouze sdílet stejné aspekty chování. Nikoliv však být naprosto totožní. Nesmím také trvat na tom, aby byli mně nesympatičtí lidé „oficiálně“ bráni jako něco podřadného a nedůležitého.

Nesnesu to, když nějaká politická strana řadí nějakou část lidí do skupiny, kterou považuje za nadřazenou, a ještě otevřeně říká, že bude bojovat za zájmy pouze této skupiny. Je však typické pro socialisty, že dochází k zařazování lidí do skupin „horších“ a „lepších“ a stavění jedné skupiny proti té druhé. Rozdělení na „obyčejné lidi“ a „neobyčejné lidi“ je už samo o sobě subjektivním rozdělením (objektivní rozdělení je například „učitel“, „elektrikář“, „student“, „Čech“ a podobně). To, že jsou „obyčejní lidé“ něco více než „neobyčejní lidé“, je pak subjektivním posuzováním důležitosti skupin vytvořených subjektivním rozdělením. Naši socialisté jsou o něco napřed právě v tom, že si tu skupinu lidí, kterou chtějí nadřazovat, dokonce subjektivně vytvořili (a nazvali ji právě tím termínem „obyčejní lidé“).

Socialisté už několikrát prohlásili, že by „obyčejní lidé“ měli být ušetřeni mnoha povinností a mělo by se to přenechat jen „neobyčejným“. Těm „neobyčejným“ by se ještě nějaké povinnost měly přidat. Socialisté tedy už z principu chtějí měřit dvojím metrem. Metrem pro „obyčejné lidi“ a metrem pro „neobyčejné lidi“. Dám příklad s majetkovým přiznáním. Každého „neobyčejného člověka“ považují socialisté za potenciálního zloděje, zatímco „obyčejný člověk“ by měl být ušetřen té povinnost podávat majetkové přiznání, protože je u něj očividně vyloučeno, že by mohl krást. Socialisté tedy počítají s tím, že jimi uznávaná skupina, co je něco víc (tzn. „obyčejní lidé“) je skupina, která je ta svatá a nemusí se hlídat. Naprosto opomíjí fakt, že krádeže můžou být i v malém měřítku a nemusí se týkat jen těch „obyčejných lidí“. Další kapitolou je vyšší zdanění těch „neobyčejných lidí“. Socialistům nestačí, že je tu procentuální zdanění příjmů a ne něco jako poll tax. Socialisté ještě chtějí danit příjem nad určitou částkou ve vyšší procentuální výši. Socialisté by tedy chtěli danit nějakou práci více než druhou, a to jen proto, že je to práce „neobyčejných lidí“ (kteří by měli být „více solidární“).

Každou chvíli mi někdo nadává a říká, že jsem životem nezkušený a že jsem ještě ani nepoznal, že jsou bohatí lidé hrozní, protože si k bohatství přišli okrádáním poctivých obyčejných lidí, proto by se na neměl brát ohled a měli by mít co nejvíce povinností. Nejen že je to argumentum ad hominem, ale také dotyčný předpokládá to, že neuznávám žádné životní hodnoty a že mám stejné vlohy pro sobecké prospěchářství jako on. Já nejsem prospěchář, který by pro svůj prospěch chtěl omezovat svobodu druhých, odmítám taktéž dělení lidí státem na „lepší“ a „horší“ skupinu a chci, aby bylo všem měřeno stejným (objektivním) metrem. To jsou právě ty důvody, proč jsem individualista a meritokrat.